O mně
Můj příběh
Kdo jsem
Jsem ženská „v nejlepších letech“.
Říká se to tak přece v kterémkoliv ženském období, ne? 😊
Máma dvou dospěláků, majitelka zahrádky, labradorky Tary, která je samozřejmě taky „v nejlepších letech“, a mladé kočičí divošky Jiřinky. Tu jsem před půl rokem nemohla nechat v jednom kočičím útulku a dobrovolně jsem si tak na sebe ušila bič. 😊
A protože moje cesta k tomu, co dnes o jídle, zdraví a životním stylu vím, rozhodně nebyla přímá, bezbolestná a ani nevyšla hned napoprvé, patří k tomuto blogu i Můj příběh.
Příběh o životní transformaci, která měla za sebou desítky neúspěšných premiér, než se konečně začalo něco měnit. A vlastně to celé začalo v okamžiku, kdy jsem se poprvé v životě (a doufám, že naposledy) vezla sanitkou s majákem…
Jak to začalo
Všechno začalo v mých 48 letech. Ne novoročním předsevzetím, ne novou dietou ani slavnostním rozhodnutím, že „od pondělí už opravdu“. Těch jsem za sebou měla už fakt hodně.
Začalo to momentem, kdy mě záchranka odvážela z domu do nemocnice s podezřením na akutní srdeční příhodu. Ten strach nepřeju nikomu.
Naštěstí se podezření nepotvrdilo, ale důvod k radosti to taky nebyl. Najednou bylo jasné, že moje dosavadní zdravotní potíže nejsou tak dobře podchycené, jak jsem si sama namlouvala. A především jsem zjistila, že moje skutečná hmotnost je mnohem vyšší, než jsem si myslela.
154 kg!!!
Ano, samozřejmě jsem už pár desítek let věděla, že nejsem tou štíhlou holkou jako za mlada. Nebyla jsem slepá. Jenže moje osobní váha vážila pouze do 120 kilogramů, které jsem už dřív „trochu přetáhla“, takže jsem ji před několika lety šoupla hluboko pod postel.
Protože člověk přece nepotřebuje mít na očích věci, které ho zbytečně stresují.
A problém byl vyřešen.
Tedy… zdánlivě. 🙂
Co mi to přineslo
Dnes už to dokážu vyprávět s nadsázkou a úsměvem. Tehdy mi ale do smíchu rozhodně nebylo.
V nemocnici, napojená na všemožné hadičky a přístroje, jsem najednou měla spoustu času přemýšlet. O životě. O budoucnosti. O tom, co všechno ještě potřebuji stihnout.
A také o tom, jestli nějaká budoucnost vůbec bude.
V takových chvílích vám dojde, že zdraví opravdu není samozřejmost. Že stačí jediný okamžik a všechno může být ze dne na den úplně jinak.
Pro mě byla ta nemocnice budíček. A tentokrát jsem ho už nemohla jen jednoduše zamáčknout a spát dál.
Moje vnitřní motivace
Možná se tam tehdy poprvé spojily ty správné mozkové synapse. A to tak silně, že tentokrát už nešlo jen o další vnitřní slib z řady „zkusím to“.
Najednou jsem velmi silně cítila, že už nechci být po celý zbytek života závislá na pilulkách, prosedět roky v čekárnách ordinací a postupně ztrácet schopnost dělat věci, které jsem dřív považovala za samozřejmé.
Už jsem nechtěla mít potíže s obyčejnou chůzí, být v podstatě stále zavřená doma a ve slabých chvílích přemýšlet o tom, co bude dál.
Chtěla jsem žít. Opravdu žít.
Být aktivní mámou pro svoje děti a jednou snad i vitální babičkou. Chodit do přírody. Mezi lidi. Cestovat. Potkávat se s kamarádkami. Hezky se oblékat. Cítit se dobře ve vlastním těle.
A hlavně – vrátit si zpátky sama sebe.
Jenže roky běží. A když máš padesátku na krku, tak už ten čas není neomezený.
Pokud ne teď, tak kdy?
Moje cesta
Ač bylo tehdy moje odhodlání pevnější než kdy jindy, stejně jsem si po všech těch předchozích neúspěšných pokusech zas tak úplně moc nevěřila.
Vždyť kolikrát už jsem začínala?
Poprvé v životě jsem ale nečekala ani na pondělí, ani na prvního v novém měsíci.
Z nemocnice mě pustili ve středu dopoledne a od toho momentu jsem se do toho pustila.
Tady se posunu v čase o kus dál, protože to by bylo na dlouhé povídání. A ne všechno bylo vždy úplně košér. 🙂
Moje cesta ke zdravějšímu životu se postupně stala mojí láskou. A také novým koníčkem.
Začala jsem číst. Hodně. Knihy, vědecké studie, články. Chodila jsem na přednášky a konference, mluvila s lékaři a postupně se snažila pochopit, co se vlastně v lidském těle děje, proč některé věci fungují tak, jak fungují, a jakou roli v tom hraje životní styl.
A postupně jsem o tom začala také psát – nejdřív pro sebe, později pro ostatní a různá média.
Milovala jsem to.
A miluju to pořád.
Kam mě to zavedlo
Kdybych byla o pár desítek let mladší, šla bych profesně touto cestou.
V padesáti už ale většinou novou kariéru neplánujete. A ani já jsem takové ambice neměla a nemám. Jenže výživa mě natolik bavila, naplňovala a dávala mi smysl, že jsem si ji dobrovolně vystudovala alespoň prostřednictvím akreditovaného kurzu.
A možná to ještě dál rozšířím.
Uvidíme…