Můj příběh

Do padesátky mi chyběl krůček, měla jsem 154 kg a spoustu zdravotních i psychických problémů. Polykala jsem léky na tlak, na cukr v krvi, na štítnou žlázu, pila hektolitry čaje z meduňky a kozlíku na zklidnění a v naději, že mi pomohou odplavit moje narůstající potíže. Byla jsem zatrpklá, vyhýbala se lidem, uzavřená sama do sebe a přitom neochotná něco na svém způsobu života měnit. Jen v hlavě mi něco neustále šeptalo, že je poslední šance na nápravu, teď nebo nikdy, dokud je ještě čas….dokud je ještě naděje.

Dnes vážím 65 kg, léky už dávno neberu a moje flustrace a úzkosti se rozplývaly se zvyšujícím se počtem ubývajících kilogramů. Vydala jsem se na cestu, ze které už není návratu. Je to nejlepší cesta mého života, a já se na tu starou už nikdy vrátit nechci. Otevřela mi zcela jiný svět a já ji za to nikdy nepřestanu být vděčná.

Výživa a zdravý životní styl se stali mou vášní, koníčkem, prací. Nestačilo mi si tím jen projít na vlastní kůži, chtěla jsem víc. Být v tom dokonalá a hlavně být zdravá. V padesáti člověk nemůže a ani nesmí se svým zdravím hazardovat. Cesta pokus-omyl se už nepromíjí, a já chyb nadělala hodně. Začala jsem se o to vše intenzivně zajímat, studovat a zdokonalovat své znalosti přes knihy, přednášky, webináře, školení, kurzy a nakonec jsem začala výživové poradenství studovat. To, že ze mě někdy bude akreditovaná výživová poradkyně, bylo něco tak nemyslitelného, takový protipól mého někdejšího života, že to už bych spíš uvěřila, že se stanu prezidentkou…… Jenže cesty osudu jsou nevyzpytatelné a zavedou vás tam, kde je vaše místo, vaše cesta, váš život. 

Proč to všechno píšu?

Abych vám, holkám ve středních letech, mající podobné problémy, dodala sebedůvěru, že nic není promarněno. Čtyřicítka, padesátka, dokonce ani šedesátka nejsou roky, kdy je všechno ztracené. Ba právě naopak! Děti jsme vychovaly, teď je čas se věnovat samy sobě. Čeká nás ještě dlouhá cesta životem. Udělejme vše pro to, abychom na ní byly zdravé, šťastné, krásné, sebevědomé a spokojené.